"Co se sakra děje!!Jsi pořád uzavřená do sebe..připomínáš mi Vlaďku," podívala jsem se na dívku v černých šatek,s tmavýma trošku kratšíma vlasama,která si už zase něco kreslí. "Vlaďka??Prosím tě,jen jsem se zamyslela." "Peterková,Gregorová…už zase kecáte!!" vykřikla na nás Lupková.Ježiš,Lucka mi jen řekla,že jsem uzavřená do sebe.Se nemusí hned zbláznit….Plácla jsem se přes pusu,už mluvím jak Irma!! Jsem hnusná,sprostá a blbá.Ach,jo.Ty sourozenecký talismany mi lezou na mozek.Pořád jen přemýšlím,jak zařídit,ten obřad (viz. Kapitola 7.),aby mě už nadobro Irma pokusila.Je sice hnusný,sprovodit ze světa svoje dvojče,který je součástí tvého těla a leze ti do mozku.To je prostě život…musím se smát,jak až je to absurdní.Ježiš,naše hodňoučká Sandruška byla napomenutá,co se stalo?!!Irma nech toho sarkasmu,mam tě plný zuby..jdi do pr….ne,to jsem nechtěla říct!! "Irmoooo!!!" když otevřu oči,který jsem při záchvatu vzteku,jak jsem ječela v duchu na Irmu měla zavřený,zjistím,že to je "v duchu" nebylo.Stojím a zbytek třídy i s učitelkou na mě zírá,jak na naprostého magora… "Co to má znamenat,Peterková!!Si z nás děláš srandu?!!Jdi okamžitě za dveře!!" zařve na mě Lupková.Sklopím oči a odcházím za dveře.Cestou ucítím jemný dotek něčí ruky,která mi vecpe kus papíru.Ta ruka patří Vlaďce….nejzáhadnější holce,co znám….
Jak,jak to ví!!Jak se to mohla dozvědět!!Jsem na chodbě v naší škole,je tu ticho.Jediné,co je cítit,jsou moje vlny překvapení střídajícího něco jako vztek a ještě vlny otázek.Prohlížím si cár papíru,co mi dala Vlaďka.Jsem na něm nakreslená já a vedle toho jsem ještě jednou.Mezi mnou a mnou jsou blesky a já číslo 2 jsem taková rozmazaná.Chápu,co to znamená…ale jak se to mohla dozvědět!!Vždyť to ví jen babička,neřekla jsem to nikomu.Vůbec nic už nechápu.V poslední době je toho na mě moc….svalím se na zem.Tak to je teda drsný!Sklapni Irmo!!!....Irma vůbec netuší,jaký je to pro mě šok.Myslím,že je spíš ráda,že o ní někdo ví.Nejspíš teď skáká v kalužích krve v tom svým divným mlžným světě..kde chudinka vyrůstala.Kdo se jí prosil o to,aby ve mně sídlila její duše!!Já fakt ne.Na co teď proboha myslím?!!Musím se soustředit na Vlaďku…ona zná moje tajemství a to ani nevím jak..
"Můžu si přisednout??" odtrhla jsem se někde na cestě do jídelny od Lucky,Terky a Ilony a teď nasazuji ten nejsladší a nejmilejší úsměv co dokážu vytvořit na záhadu v černém jménem Vlaďka.Ani mi neodpoví,jen se na mě podívá takovým pohledem…jakoby chtěla říct.."Ke mně??" Pokusím se vykouzlit takový ten úsměv "díky" a sedám si naproti ní.Jsi tak sladká…asi budu zvracet.Moc vtipný Irmo,teď bych ocenila,kdybys držela tu svojí pusinku.Řeknu tak nejvíc sladce,jak dokážu.To ty ale oceníš vždycky…cítím jakoby mi bouchla do mozku nebo co.Chytnu se za hlavu jak blbec. "Je ti něco?" podívá se na mě Vlaďka neuvěřitelně světle modrejme očima,který mě kupodivu moc uklidňují. "Ne,jsem v pořádku," odpovím jí,což jí očividně uspokojilo,vyndává se kus papíru s tužkou a začíná si něco kreslit. "Co kreslíš?" "Ani nevím,to co cítím.." ta odpověď mě docela překvapí,takže zírám na to co se bude dít dál na tom bílém kusu papíru.Hmm…už jsou poznat oči,vlnité vlasy,je to holka…a…jsem to já!!Zase kreslí mě!!Nevydržím to dál.. "Vlaďko…" "Ano," odpoví mi,ani neodtrhne oči z papíru. "když jsem šla při češtině za dveře,tak jsi mi dala takový obrázek..co má znamenat?" vytáhnu zmuchlaní cár z kapsy a strčím jí ho přímo pod noc,což jí aspoň donutí se na mě podívat. "Tak to já nevím…jak jsem řekla,kreslím co cítím nebo co mě napadne..ani nad tím nepřemýšlím," řekne jakoby se nic nedělo a podá mi zpátky mě a to druhý,což má být asi moje "milované a povedené" dvojčátko Irma. "Pro mě je ale důležité vědět,jak jsi na to přišla!" "Aha…to je mi přece jasné,když jsem nakreslila tebe..a no..tebe," řekne to tak zvláštně.Normální člověk by se při tomhle stylu řeči usměje,ale ona ne. "Teď jsi to trefila..takže co to je?" "Mě to přijde,jako bych nakreslila,že máš rozpolcenou osobnost nebo..ne..to je blbost.." "To nevadí řekni mi to," chci vědět víc.Upne na mě jeí jak už jsem zmínila neuvěřitelně světlý modrý oči. "…jakoby jsi v sobě měla duši někoho jiného…"
"Nemůžu tomu uvěřit!!!Proč si mě proboha odtamtud odvedla?!!!" řvu na Lucku,která přiběhla do jídelny právě když jsem se mohla dozvědět něco víc a odtáhla mě pryč. "Já už tě vážně nechápu!!Sedneš si na obědě s Vlaďkou s kterou ses v životě nebavila a ….já ti prostě nerozumin," zavrtí hlavou a odejde pryč.Nemá cenu za ní běžet,nejdřív si musím alespoň promyslet jak jí to vysvětlím.Takže tvoje nejlepší kamarádka je ta tebe neštvaná..ooo.Irmo,tohle je pro mě vážná situace,tak už buď konečně zticha…..mám pocit,jakoby se celý svět hroutil a já se uzavírala do temnoty…ne to neíc pocit,ale fakt.Irma mě volá k sobě..
Geniální!!! Pokračuj!!! ♥ ♥ ♥ :o)